Dopravní pojištění a ručení dopravce
Dopravní pojištění je jedním z nejstarších druhů pojištění a kryje věcné škody na zásilce, ke kterým dojde v přímé souvislosti s riziky, kterým je zásilka během přepravy vystavena. Je ve své podstatě velmi variabilní, neboť rozsah pojištěných rizik lze modifikovat podle pojistných potřeb a s ohledem na druh zboží, trasu přepravy a druh dopravního prostředku.

Při mezinárodní přepravě je možno do pojištění zahrnout i politická a válečná rizika. Jedná se o pojištění uzavírané zásadně ve prospěch toho, kdo má na přepravované zásilce zájem a nese tedy riziko náhodné ztráty nebo poškození.

Je mylný velmi rozšířený názor, že dopravní pojištění je zbytečné, neboť každou škodu, ke které dojde od předání zásilky odesílatelem do okamžiku jejího vydání v místě určení, musí uhradit poškozenému dopravce, případně zasílatel z titulu odpovědnosti. Na základě tohoto předpokladu se pak dopravce pokládá za toho, kdo místo vlastníka přepravované zásilky přebírá všechna rizika spojená se škodou na zásilce a nutně hledá vhodný způsob snížení tohoto rizika prostřednictvím vlastního pojištění.

Postavení dopravce stejně jako zasílatele se však od postavení vlastníka přepravované zásilky liší a každý z nich nese jiné riziko a má i jinou pojistnou potřebu. Zatímco vlastník pociťuje škodu na zásilce jako vlastní újmu, dopravce může být za vzniklou škodu odpovědný a poškozený má možnost domáhat se vůči němu náhrady škody na základě přepravní smlouvy. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že dopravce, příp. zasílatel za vzniklou škodu může být odpovědný, ale také nemusí, neboť i v případě existující objektivní odpovědnosti má možnost prokázat, že vzniklé škodě nemohl zabránit a tím se z odpovědnosti vyvinit. V takovém případě je nárok na náhradu škody vůči němu neoprávněný a poškozený se nemůže úspěšně domáhat uhrazení vzniklé škody a to ani tehdy, jestliže je dopravce pojištěn. Pojištění dopravce se totiž vztahuje pouze na oprávněný nárok na náhradu škody vyplývající z právních předpisů a závazky dopravce převzaté nad jejich rámec jsou z takového pojištění vyloučeny. Totéž platí obdobně i pro odpovědnost zasílatele. Navíc je nutno mít na paměti, že při mezinárodní přepravě není uplatňován princip neomezené odpovědnosti co do výše ručení, ale že náhrada škody je limitována a může být tedy nižší než skutečná výše škody.

Proto je ze strany vlastníka přepravované zásilky neodpovědné spoléhat se na to, že v případě poškození, zničení nebo ztráty zásilky uhradí škodu vždy dopravce nebo zasílatel, popřípadě pojišťovna z titulu pojištění odpovědnosti dopravce nebo zasílatele.

Když dopravce nebo zasílatel tvrdí vlastníkovi přepravované zásilky, že náklad je pojištěn, nebo že je dopravce pro případ škody na nákladu pojištěn, jedná se často o nesprávný výklad smyslu a účelu pojištění odpovědnosti. Tímto pojištěním totiž nejsou kryty zájmy a rizika vlastníka přepravované zásilky. Pouze pojištění zboží nebo zásilek během přepravy (tj. dopravní pojištění) může vlastníkovi zaručit krytí jeho rizik s přímou a plnou náhradou pro případ věcné škody na zásilce, aniž by bylo nutno zkoumat a prokazovat odpovědnost dopravce a domáhat se náhrady škody na něm.

Ačkoliv se na první pohled může zdát, že se oba druhy pojištění překrývají a že jedno z nich je pro přepravní rizika dostatečné, zkušenosti a praxe prokazují, že se uvedená pojištění vhodně doplňují. Jenom tehdy, když každý ze zúčastněných uzavře pojištění určené pro krytí jeho rizik vyplývajících z vlastnictví zásilky nebo z odpovědnosti za zásilky, můžeme hovořit o správném a účelném zmenšení rizika prostřednictvím pojištění.


Zdroj: časopis Tachograf 20/97